MANUS REGIS
„RUCE KRÁLE“

PRINCIPY A ZÁKLADY VOLNÉHO ŠERMU NA SCÉNĚ

Scénickým šermem nazýváme určitou formu šermu, kde se realita skutečného boje ohýbá a přizpůsobuje záměru, v jehož středu stojí samotný divák. Divák a to, jak na něj chceme působit, ale i co divák od šermu na scéně očekává, má vliv na výsledné ztvárnění a přístup. Šerm lze na scéně pojmout mnoha způsoby, více či méně stylizovaně tak, aby nerušil a zapadal do celkového záměru. Pokud je cílem přiblížit realitu boje, je žádoucí, aby rozdíl mezi skutečným záměrem šermířských akcí a jejich scénickému provedení, byl co možná nejmenší. Jinak řečeno, aby byl divák přesvědčen, že úmysl bojujících zranit či zabít je skutečný a pravdivý (v rámci ztvárňované role). Také prováděné akce a techniky musí vzbuzovat dojem, že mají potenciál protivníka zranit. Scénický šerm je tak určen několika vlastnostmi a omezeními, které vyplývají z řečené podstaty a liší se tak od ztvárňované reality. Takové znaky jsou:

Souhra
Scénický šerm je o souhře partnerů. Cílem je společně vytvořit co nejvěrnější obraz dané situace.
Nácvik
Většina akcí je předem domluvená a secvičená. Je však třeba dávat pozor, aby reakce nepřecházela akci – aby útok už nebyl předem kryt.
Zřetelnost
Veškeré konání by mělo být jednoznačně zřetelné nejen pro diváka, ale i pro partnera pro správné provedení navazujících akcí.
Pestrost
Divák se nesmí nudit. Akce by měly být sestaveny nápaditě a v takovém tempu a rytmu, aby pozornost diváka neupadla. I technicky dobře zvládnutý souboj může působit mdle a nezajímavě, když nepracuje se střídavým rytmem.
Bezpečnost
Vše by mělo být hlavně bezpečné. Pro aktéry i pro diváka.

Za vrcholnou formu lze pak ve scénickém šermu, obdobně jako na divadle, považovat schopnost improvizace. Oproti utkání na turnaji, případně v reálné bojové situaci, které přirozeně nejsou secvičenými choreografiemi, je scénická improvizace trochu odlišná. Nestačí šermovat jen za sebe. Je nutné šermovat a myslet i za partnera. Předvídat jeho akce i reakce. Dobrý šermíř toto myšlení samozřejmě aplikuje i během soutěží a turnajů, ovšem za cílem soupeře zasáhnout. Ve scénické improvizaci je cílem právě opak – nezasáhnout a nezranit. Navíc se nesmí zapomínat na diváka, tedy vnímat současně šerm i zvenčí jako nezávislý pozorovatel.
Výhody jsou zřejmé. Odpadá nutnost zdlouhavě nacvičovat choreografie a jejich neustálé opakování a memorování. Místo toho nám stačí několik akcí/technik, které zařazujeme v souboji podle aktuální potřeby. Příprava nových choreografií/soubojů/vystoupení je nepoměrně rychlejší. Variabilita. Lze věnovat více času zkoušení herecké/divadelní stránky. Pro samotné šermíře je improvizace zábavnější.
Nevýhoda je vlastně pouze jedna. Při zachování požadavků na bezpečnost, zřetelnost a pestrost, je velmi těžké prošermovat se na úroveň, aby taková improvizace nebyla z diváckého hlediska spíše katastrofa. Nelze tady připustit ani částečnou nepřipravenost či neznalost technik, kterou je možné v nacvičených choreografiích schovat za strojově naučené pohyby.
Nicméně i přesto, že ji nepoužijeme na scéně, je vhodné zařadit do tréninku a přípravy taková cvičení a postupy, které ji budou alespoň částečně rozvíjet. Naučit se vzájemné spolupráci a vycházet si při šermu vstříc je důležitá vlastnost pro scénický šerm. „Sešermovat se“ s kolegy ve skupině je přínosné i pro společnou práci na stále nových choreografiích.

SIGNALIZACE
Pro šermířskou improvizaci je nutné být s partnerem sehraný a případně domluvený na určitých signálech a znameních, které jsou pro diváka skryty, ale pro partnera můžou znamenat třeba signalizaci konkrétní zamýšlené techniky. Znamení by mělo být pro partnera dostatečně odlišitelné od pohybů, které v šermu mohou nastat mimoděk. Znamení dává buď ten, kdo akci iniciuje (teď bude následovat např. domluvené odzbrojení) nebo ten, na koho je vykonávaná (je připraven např. na domluvené navalení). Je dobré mít domluvený konkrétní signál alespoň pro závěr a ukončení souboje. Zakončení bývá často nějakou formou odzbrojení/zabití partnera, máme ho domluvené a nechceme, aby se nám partner nechtěně cuknul ve snaze se vyhnout zásahu/kontaktu.
Takové signály mohou být například:

• hlasový projev
• postoj těla
• mrknutí nebo jiná grimasa
• gesto volnou rukou
• protočení meče
• přizvednutí čepele vzhůru k partnerovi plochou čepele - „na plácačku“
• chycení hrotu a zkoušet pružnost čepele

Procvičujeme různé signály, jaké nás jen můžou napadnout. Podstatné je především to, aby je partner během souboje dokázal odlišit od ostatních pohybů. Signalizování můžeme procvičovat:

• Předem domluvenou akci (závěr souboje, konkrétní útok, přechod na zápas, …) signalizujeme různými signály. Cvičíme ze statických postojů, pak i během pohybu. Z počátku bez předcházejících akcí nakonec zařazujeme signály do volného boje.
• Na jeden konkrétní signál provádíme různé akce. Cvičíme ze statických postojů, pak i během pohybu. Z počátku bez předcházejících akcí nakonec zařazujeme signály do volného boje.
Cílem je takové signály mezi bojujícími co nejvíce schovat před divákem nebo je přirozeně zakomponovat do souboje. Snažíme se, aby mezi předchozí akcí – signálem – následující akcí nebyla patrná příprava, která by rušila dojem z volného boje.

VEDENÍ

Při turnajovém střetu (jako i v reálném boji) se snažíme soupeře nachytat a využít jeho nepozornosti, technické chyby, zasáhnout. Hledáme, kudy proniknout jeho obranou a snažíme se šermovat tak, abychom nedávali sami soupeři tempo – čas ani prostor k zásahu. Při volném scénickém šermu musíme být stejně pozorní a soustředění, cílem však není zasáhnout, ale takové situaci naopak předejít. Myslíme nejen za sebe, ale i za partnera. Provádíme jen takové akce, na které je partner v dané situaci schopen správně reagovat.
Aby nedocházelo k nechtěným souběžným akcím, např. když se soupeři ve stejný okamžik rozhodnou zaútočit, je dobré určit, kdo boj bude tzv. vést. Tedy jeden z šermířů určuje směřování akcí a druhý (případně i více, pokud jde o hromadnou scénu) mu vycházejí vstříc. V praxi to pak znamená, že šermíř, který improvizaci vede, na scéně může působit jako nejzkušenější a mívá dějem danou hlavní úlohu. Není to však podmínkou. V průběhu souboje je možné si vedení také předávat podle toho, kdo má v daný okamžik mít převahu a dynamicky tak reagovat na situaci.
Podobně jako u šermu obecně, trénujeme od základních pohybů a jednoduchých akcích, postupně přidáváme na složitosti. Snažíme se o vzájemnou souhru. Vnímat záměry partnera a snažíme se je nekazit. Možná cvičení jsou:

Beze zbraně

• Zrcadlení pohybu ve střehovém postoji – posun-odsun, překrok-zákrok, …
• Vedení loutky – lehkým postrkováním vedeme partnera po prostoru, partner se snaží udržet vzdálenost na dosah ruky (když vedoucí couvá, tak postupuje s ním apod.)
• Házení míče/tenisáku – za pohybu si mezi sebou házet míč, naznačovat partnerovi směr (souhra, ne záměrně mást), vzdálenost 2-5 metrů, markýrovat jako útoky – seky
• Podaná ruka – se spojenýma rukama vedení proti sobě ve střehovém postoji a pohyb v prostoru
• Podaná tyč – obdobně, ale oba drží na protějších koncích tyč/trubku, meč

Se zbraní
• Zrcadlení pohybu ve střehových postojích se zbraní – posun-odsun, překrok-zákrok, …
• Zrcadlení pohybu ve střehových postojích se zbraní – různě po prostoru, důraz na udržení vzdálenosti, kroky libovolné (pohyb zrcadlit způsobem postup dopředu – ústup dozadu na stejnou stranu/na opačnou stranu)
• Zrcadlení pohybu s vazbou čepelí – vnitřní/vnější – různě po prostoru, variovat reakci pohybu na stejnou stranu/na opačnou stranu
• Útoky bodem/sekem/obě možnosti – provádíme útoky z různých úhlů a směrů, partner pasivně kryje/uhýbá a ustupuje prostorem
• Střídání útoků 1-1 – Vedený po krytech vrací útoky zpět. Partneři se v útocích střídají po jednom (útok-kryt-útok-kryt). Role vedoucího a vedeného se ale nemění.

Cílem je naučit se vnímat pohyby partnera a podle situace přizpůsobovat své akce. Jakékoli zásahy jsou nežádoucí. Je vhodné provádět jen jednoduché akce – seky/body/kryty. Nejsou technicky náročné a snadno se na ně reaguje. Minimalizují se také případné chyby. Složitější netypické akce či ne tak časté techniky je vhodné dostatečně partnerovi signalizovat, aby se stihl připravit a adekvátně reagovat. Vedený partner by neměl vedoucímu kolegovi „házet klacky pod nohy“. Pokud by měla nastat situace, kdy vedoucí např. nestihne na nastavenou vbodnici/linku vedeného zareagovat a hrozilo by tak narušení plynulosti souboje nebo nechtěný zásah, je povinností vedeného takovou pozici strhnout/zrušit.
Vedoucí zpravidla iniciuje akce a vedený tak v reakcích většinou v prostoru ustupuje. Není to však pravidlem. Trénujeme i vedení s tendencí v prostoru ustupovat a partnera jakoby „vodit“ za sebou. Jako snadněji se jeví si vedení boje tzv. předávat – ten, kdo souboj vede vyvíjí tlak a postupuje v prostoru vpřed. Na znamení přebírá vedení partner. Využijeme zpočátku předem domluvených různých signálů, později můžeme signály měnit a partner tak musí stále pozorně sledovat kolegu. Znamení může dávat jak vedený, tak vedoucí (záleží na konkrétní situaci), trénujeme proto obě možnosti.

• Útoky pouze bodem/sekem/obě možnosti – provádíme útoky z různých úhlů a směrů, partner pasivně kryje/uhýbá a ustupuje prostorem. Na znamení přebírá vedení partner.
• Výměna míst – předání vedení provedeme během jednoduché výměny. Např. na znamení zaútočíme na vnější stranu partnera a ve vnější vazbě čepelí přejdeme do srazu, vyměníme si místa a odstrčíme/odpoutáme se od sebe.
• Překážka – předání vedení provedeme v momentě, kdy vedený dorazí/je zatlačen k překážce (zeď, stůl, zábradlí, …)
• Odháněcí sek – záměrně zvětšený a zesílený sek provedený ale tak, aby partner nemusel krýt. Jako vedoucí takovým sekem můžeme zakončit svůj postup, jako vedený můžeme zastavit postup partnera a následně přebrat vedení

Možností pro předání vedení se dá vymyslet mnoho. Pokud vedoucí tlačí vedeného před sebou, ten ustupuje a má dojít ke změně, mělo by z boje být zřetelné, že nový vedoucí má nyní nějakou získanou výhodu (např. navalením a odstrčením vyvede partnera z rovnováhy), která opodstatní samotnou výměnu.

VZDÁLENOST
Správná vzdálenost je samozřejmě důležitá v šermu obecně. Ve scénickém šermu pak především pro bezpečnost a vizuální věrohodnost technik a akcí. Pro scénické pojetí si vzdálenost můžeme definovat například takto:

Bezpečná – šermíři jsou od sebe dostatečně daleko. Ani s přiblížením (1-2 kroky) se neohrožují zbraní. Není třeba zaujímat šermířské střehy. Naopak, kolikrát pohyb v šermířských pozicích tak daleko od sebe může působit nepatřičně, když vlastně nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí.

Nebezpečná – šermíři na sebe s přiblížením (i bez) vykonáním útočné akce dosáhnou zbraní. Tuto vzdálenost je možné dále rozdělit podle dosahu zbraně a vzájemného přiblížení:
I. – dosah/zásah na předsunuté cíle (ruka, noha), nedosahujeme na tělo (10-20 cm před)
II. – dosah/zásah hrotem na tělo
III. – dosah/zásah i druhou rukou (např. s dýkou), vzdálenost pro kontakt tělo na tělo

V boji se převážně snažíme vzájemně udržovat vzdálenost I. a II. Pro zajištění bezpečnosti a dostatku času a prostoru na reakce a pohyb. První útok zpravidla vedeme ve vzdálenosti I., následný (navazující nebo jako odveta partnera) pak už můžeme do vzdálenosti II. Vzdálenost III. Využijeme při navalování, blokacím, přechodu na zápasnické techniky apod. Pokud se do ní dostaneme a neplánujeme nějakou výše zmíněnou akci, je vhodné co nejdříve vzdálenost zvětšit (II., I., bezpečná).
Správné vzdálenosti trénujeme průběžně v každém cvičení. Pro lepší vnímání vzdáleností je vhodné zařazovat i cvičení, kde si správný odhad cíleně procvičíme, například:

• Z volného pohybu z bezpečné vzdálenosti se přiblížíme k nehybnému partnerovi a provedeme útok do vzdálenosti I./II./III.
• Z místa provedeme útok na z bezpečné vzdálenosti přibližujícího se partnera do vzdálenosti I./II./III.
• Provádíme tři po sobě jdoucí útoky, všechny do vzdálenosti I.
• Provádíme tři po sobě jdoucí útoky, první do vzdálenosti I., druhý do II., třetí do III.

PROSTOR
Při nácviku choreografií a soubojů se většinou počítá s prázdným prostorem, nekluzkým povrchem, dostatečnému osvětlení apod. Ne vždy se ale můžeme na zajištění takových podmínek spolehnout. Může nastat situace, kdy určitá nacvičená technika, souboj či celý program nebude možné kvůli nějakému omezení provést. Šermířská improvizace nám dává do rukou možnost případné nečekané omezení prostoru i využít v náš prospěch – šerm s překážkou za zády, šerm na schodech, šerm kolem ohně apod. Všechny tyto omezení si můžeme v rámci tréninku nasimulovat v tělocvičně a procvičit. Mimo to, jak bylo zmíněno výše, nesmíme zapomínat na diváka. Dodržujeme zásady o pohybu v prostoru stejně jako při sestavování konkrétních choreografií. Je tedy nutné neustále si hlídat své okolí, a především diváckou stranu prostoru. Při nácviku nám může pomoci někdo v roli diváka, kdo ohlídá a upozorní na chyby.

STYLIZACE
Osobnostní rysy se promítají do charakteru pohybu. Když vedle sebe postavíme dva šermíře, každý se bude pohybovat a šermovat trochu jinak. Je to dané nejen tím, jaké má kdo fyzické předpoklady a proporce nebo povahu, ale i tím, kde a jak dlouho se šermu věnoval. I z dálky je možné poznat konkrétního člověka podle stylu chůze a pohybu. Pokud teď pomineme to, že na scéně zpravidla hrajeme nějakou roli a naše postava má svůj dějem/situací daný charakter, můžeme trénovat v rámci nácviku volného šermu i různé styly šermu. Potlačíme svůj obvyklý, nám vlastní a přirozený šermířský projev a více zdůrazníme určité prvky – akce/pohyby/techniky. Procvičovat můžeme například:

• Němý šerm – pohyby a akce nedoprovázíme žádnými výkřiky, nejsou patrné žádné emoce
• Co pohyb, to výkřik – pohyby a akce doprovázíme výkřiky (důraz v útocích, překvapení v obraně apod.), zdůrazňujeme emoční projev
• Vysoké/nízké střehy – pohyb a boj vedeme ve výrazně vysokých/nízkých pozicích
• Váha na přední/zadní noze – pohyb a boj vedeme výrazně s váhou na přední/zadní noze
• Úsporný šerm – pohyby a akce provádíme v co nejmenším rozsahu (kroky, útoky, kryty, …)
• Rozevlátý šerm – pohyby a akce provádíme zvětšeně a zvýrazněně (kroky, útoky, kryty, …)
• Šerm dle stylu konkrétní školy/mistra

Snažíme se vědomě změnit své obvyklé pohybové vzorce. Změnou stylu během boje můžeme napomoci i dynamice a rytmu celého souboje.

RYTMUS
V úvodu je popsáno pět základních bodů, jež určují scénický šerm. Při volném scénickém šermu trénujeme souhru nejen v šermířských akcích, ale i obecně mezi partnery na scéně. Veškeré akce musí být taky nacvičené a protrénované. Netrénujeme však konkrétní choreografii, ale jednotlivé prvky a způsoby, jakými je volně na sebe vázat a řetězit v reálném čase. Zřetelnost a přesnost nezanedbáváme, je to důležitý předpoklad pro kvalitní provedení. Pestrost akcí a divácky zajímavý souboj pak určuje schopnost naší improvizace. Bezpečnost máme neustále na paměti.
Na rytmus a tempo je třeba během improvizace neustále myslet. Musíme si především umět představit, jak souboj vypadá z pohledu diváka. Prvky, které při nacvičování pevných choreografií je možné v klidu promyslet a natrénovat (pohyb v prostoru, zapojení rekvizit, vizuálně zajímavé akce, …), vymýšlíme a stavíme naživo. Nemyslíme a nedíváme se jen za sebe a partnera, ale i jako divák, jehož pozornost nesmíme ztratit.
Je na místě upozornit, že čas a prostor je vnímán odlišně, když šermujeme na scéně, a když jsme jen v roli diváka. To je dobré si uvědomit. Zkušeností získáváme postupně odhad, kdy a jakými způsoby
boj učinit přitažlivý a vyhnout se jednotvárnosti. Trénovat lze opět třeba s pomocí někoho v roli diváka. Ten upozorňuje na okamžiky a situace, kdy se boj začíná stávat nezajímavým a jednotvárným. Na znamení pak musí šermující (ten, kdo boj vede) provést nějakou změnu/akci, která boj rytmicky rozhodí.
Způsobů, jak souboj rytmizovat a dramaticky atraktivně vystavět je nepřeberné množství. Neliší se od postupů, které zařazujeme do nacvičovaných choreografií. Jde jen o to, mít je s partnerem jednotlivě natrénované a umět je provést v okamžiku, kdy to situace aktuálně potřebuje. Akce nesmí vypadat jako secvičené a předem domluvené. Šest sedm útoku a odvet provedených v jednom sledu bez přerušení (často co možná nejrychleji na úkor provedení technik), jednoduše působí nepřirozeně. Stačí se podívat na pár záznamů ze zápasů sportovního šermu či jiného bojového sportu. Je zřejmé, že delší vzájemné výměny útoků jsou velmi vzácné. Čím delší výměna, tím těžší je udržet koncentraci a neudělat chybu. Ve scénickém šermu chceme, aby boj vypadal věrohodně, a navíc k tomu byl i bezpečný (nejen pro aktéry). Vedle samotného rytmu jednoduchých útoků a krytů, které vlastně vytváří jakési pozadí pro komplexnější domluvené scénické akce, můžeme boj doplňovat například o:

• Různé formy navalování a přetlačování, výměny míst, zahazování
• Otočky
• Kotouly a pádové techniky
• Házení rekvizit po partnerovi
• Údery a kopy
• Přechod na zápasnické techniky a zápas
• Použití improvizovaných zbraní (židle, provaz, …)
• Koncovky – domluvené zakončení souboje (odzbrojení, zranění, zabití, …)
• …

ZÁSAHY
Při volném šermu jsou jakékoli nechtěné zásahy nežádoucí. Je fér zmínit tuto vyšší pravděpodobnost chyby, než že někdo zapomene nacvičenou choreografii. S takovými situacemi je třeba počítat a cvičit je. Šermíři by měli své zbraně a pohyby ovládat dostatečně, aby svým kolegům neublížili. I když se útočící zbrani nepostaví do cesty žádný kryt, útočník musí být schopen zbraň zastavit, odklonit nebo přinejmenším zbrzdit její dopadovou energii. Pokud podobná situace nastane, je důležité naučit se ji zvládnout bez narušení, aby divák, pokud možno nic nepoznal. Lze toho docílit například:

Bod – partner nekryje, hrozí nechtěný zásah bodem
• Odkloníme hrot na jednu stranu od partnerova těla a zbraň plynule přetočíme ve smyslu navazujícího útoku – většinou seku. Současně se můžeme vzdalovat, abychom druhý sek vedli do prázdna, kdyby partner nestihl vykrýt ani sek nebo skončíme jen v nápřahu.
• Vytočením paže do úhlu zkrátíme náš dosah. Následně pokračujeme v dalším útoku nebo dohrajeme situaci tak, že šlo o náš záměr – pohroz zabitím.
• Zbraň zastavíme namířenou na partnera a dohrajeme situaci tak, že šlo o náš záměr – pohroz zabitím.
Sek – partner nekryje, hrozí nechtěný zásah sekem
• Odkloníme sek (svislý nebo šikmý) na jednu stranu od partnerova těla a zbraň plynule přetočíme ve smyslu navazujícího útoku – většinou seku. Současně se můžeme vzdalovat, abychom sek vedli do prázdna, kdyby partner nestihl vykrýt ani druhý sek nebo skončíme jen v nápřahu.
• Sek zkrátíme prolomením ruky do úhlu a promáchneme před partnerem.
• Sek přetočíme a změníme v pohroz bodem. Zbraň zastavíme namířenou na partnera a dohrajeme situaci tak, že šlo o náš záměr – pohroz zabitím.

Pokud se nemůžeme už zásahu vyhnout, musíme dopadovou energii alespoň zbrzdit. Případně odklonit útok od míst, kde hrozí vážné zranění – především hlava, krk. Lze toho docílit například:

Bod – partner nekryje, hrozí nechtěný zásah bodem
• Pohybovou energii hrotu zbrzdíme uvolněním ruky a vytočením zbraně do úhlu.
• Pohybovou energii hrotu zbrzdíme uvolněním ruky a zastavením pohybu paže v před. Pokračujeme ale pohybem celého těla – dobíháme naší zastavenou zbraň.
Sek – partner nekryje, hrozí nechtěný zásah sekem
• Sek zkrátíme prolomením ruky do úhlu, uvolníme ruku, případně ještě vytočíme zbraň tak, aby dopadala plochou čepele.
• Sek zbrzdíme, uvolníme ruku, případně ještě vytočíme zbraň tak, aby dopadala plochou čepele. Po kontaktu přecházíme do řezu směrem dopředu.

ZNAČKOVÁNÍ ZÁSAHŮ
Pokud dojde k zásahu (nechtěnému/záměrnému) je nutné tuto skutečnost scénicky dohrát. V případě nechtěného zásahu záleží, jak vážné následky pro zraněného by reálně měl. Slabé a letmé zásahy hlavně lehčími zbraněmi můžeme dokonce pominout, pokud si myslíme, že si jich divák ani nemusel všimnout. Vážnější zranění už by nám ale divák nemusel odpustit. Bereme v potaz výstroj šermířů. Nechtěné cinknutí o přední kyrys partnera mu asi nevyrazí dech. Na druhou stranu stejný zásah šermíře oděného jen v košili je vhodné dohrát alespoň volnou rukou přiloženou na místo zásahu po zbytek boje. Zásahů může být nepřeberné množství. Mimo nějakou reakci bolesti u raněného je dobré doprovodit zásah i pohybem – značkovat. Samozřejmě záleží, kam je zásah veden, jakým útokem a jakou silou. Obecně lze cvičit například:

Značkování seků – zásah doprovodíme pohybem těla – rotací a protažením ve směru seku. Po prvotní reakci následuje stažení, chycení rány, snažíme se ránu pomyslně sevřít a zastavit tak krvácení
Značkování bodů – zásah doprovodíme pohybem těla – stažením ve směru bodu. Pokud následuje vytažení čepele z rány, doprovodíme čepel pohybem ve směru vytažení (může nám v tom pomoci, když si čepel po zásahu na těle lehce přidržíme – lépe tak načasujeme naší reakci).
• Beze zbraně/se zbraní ze statického postoje postoje přijímáme různé zásahy a dohráváme reakce.
• Beze zbraně/se zbraní za pohybu postoje přijímáme různé zásahy a dohráváme reakce.
• Po zásahu bodem nás partner chvíli tlačí nebo otáčí před sebou, přitom stále visíme na hrotu. Reagujeme na různě načasované vytažení čepele.
• Po zásahu sekem partner čepel zastaví na těle, jako by uvízla v ráně. Partner nás pak chvíli tlačí nebo otáčí před sebou, přitom stále visíme na čepeli. Reagujeme na různě načasované vytažení čepele.
• Kdykoli během nácviku dojde k nechtěnému zásahu (který je správně zbrzděn), dohráváme zásah.

Manus Regis